Můj život v kostce ...

… Jak to všechno začalo …

Nikdy neutíkej před svými problémy, aneb jak jsem se ocitla v Anglii

Na otázku „Proč zrovna do Anglie?“ jsem uměla vždycky odpovědět. Protože Anglie … je boží, je cool, je to moje srdeční záležitost, protože města, protože kultura, protože angličtina, protože mě to tam vždycky tak nějak „táhlo“. To byly mé klasické odpovědi ještě do nedávna, konkrétně do května 2018, poté se moje odpověď změnila hlavně na „protože potřebuju vypadnout“. Vždycky jsem věděla, že chci nějakou dobu (rok, dva, tři, … ) žít v jiné zemi, ale že to přijde tak brzo, to jsem fakt nečekala.

V březnu 2018 jsem se rozhodla začít studovat dálkově a nastoupila na full-time do nové práce. Super nápad, myslela jsem si … Nebudu celé dny jen vysedávat na zadku ve škole, praxi, kterou budu studovat o víkendech ve škole, si přes týden budu intenzivně „procvičovat“ a navíc si vydělám i nějakou tu kačku. S odstupem času jsem si myslela, že jsem tímhle krokem udělala dost velkou chybu, ale pak mi došlo, že bych taky vůbec nemusela teď být tam, kde jsem a neprošla bych si tím vším, čím jsem si prošla… a to vše považuju za nesmírně důležitý, protože právě všechny moje chyby, neúspěchy a pády mě dělají člověkem, jakým dnes jsem.

No jo, jak říká moje mamka – VŠECHNO MÁ SVŮJ ČAS! – A to je sakra pravda!

No, zpátky k mé první full-time práci. Byl to naprostý propadák. Bylo to všechno, co to nemělo být. Na druhou stranu jsem poznala spoustu lidí a zjistila, jakým člověkem se nikdy nechci stát. Dovolím si tvrdit, že bylo vše nastaveno špatně už od začátku, navíc jsem si nikdy úplně nesedla se šéfovou, on si s ní vlastně nikdy nikdo úplně nesedl. A není se čemu divit. Komunikace s ní probíhala většinou po telefonu, na dálku a hlavně podle toho, jakou měla zrovna náladu, jak se vyspala a kdo ji v ten den zrovna naštval nebo potěšil. Většinou ji ale všichni jen štvali, protože dělali všechno špatně, ona by to samozřejmě udělala líp. Všichni tedy po nějaké době rezignovali stylem „tak si to udělej sama, když seš tak skvělá“ a osekali seznam svých pracovních aktivit jen na ty nejzákladnější činnosti. Zbytek si pak logicky musela udělat ona sama. Měla toho moc, byla unavená, přepracovaná, vyčerpaná – okamžitě ji tedy vytočila každá maličkost a navíc její cholerická povaha … no, myslím, že si to dokážete představit.

Jednoho krásného jarního dne bylo osazenstvo našich kanceláří v dobré náladě. Bylo nádherně, teplo, svítilo sluníčko, pátek, v kantýně řízek s bramborovým salátem … znáte to 😀 Těsně po příchodu z obědové pauzy se rozletěly dveře a v nich šéfová, rozzuřená do ruda. Oblítala nadzvukovou rychlostí všechny kanceláře a jednoho po druhém nás seřvala tak, že jsme si najednou připadali všichni strašně malinkatí. Ne, že by se to nedělo běžně … Tentokrát to ale bylo naposled, alespoň pro mě. Když odletěla do vedlejší kanceláře hrabat ve fakturách, aby nám jen tak z principu dokázala, že my pravdu rozhodně nemáme, otevřela jsem prohlížeč a chtěla se podívat na idos.cz, kdy nejdříve mi jede bus domů, omylem jsem otevřela ISNC (informační systém naší školy), kde na mě najednou blikla nejnovější zpráva na nástěnce – „Poslední výzva pro podání přihlášky na praktickou stáž Erasmus+ v zahraničí“ …

WOW, tohle nemůže být náhoda, už delší dobu chci zmizet do zahraničí a pořád se nemůžu rozhodnout jestli ano nebo ne a kam a co přesně. Tohle je znamení.

Vyslechla jsem si ještě jedno ponižující kázání, zvedla se a chytila první autobus na Čerňák. Hned, jak se mi podařilo si v autobuse sednout, jsem vyplnila přihlášku na Erasmus,  doma ji doplnila ještě životopisem a motivačním dopisem v angličtině a poslala Honzovi, který má studijní pobyty u nás na škole na starosti. Odepsal takřka hned a začalo vyjednávání. Okamžitý odjezd zdržovala jen výpovědní lhůta a moje dobré vychování a loajalita k zaměstnavateli … říkejme tomu spíš blbost … O tom, jak se to proti mně stejně na konci otočilo, třeba jindy … 😀

No a to je vlastně všechno. Dala jsem výpověď, samozřejmě jsem si několikrát vyslechla, jak to je hrozně nespravedlivý, že šéfová dává pracovní příležitosti mladým lidem a oni jí všichni po chvíli odejdou na stáže do zahraničí … Jaká náhoda, že?! … Pak jsem neskutečným způsobem prokalila léto a ve velkém se rozloučila s Prahou (díky Veru <3), zorganizovala můj poslední photoshoot pro firmu, oslavu maminčiných sladkých padesátin (ehm, osmadvacetin, promiň, mami :-D) a 6. října sedla na letadlo, jakoby se nechumelilo, a odletěla do neznáma, za poznáním, do světa, na vyučenou, nabít si hubu (několikrát), a konečně přijít na to, kdo jsem a čím chci jednou být … aspoň doufám …

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s