Můj život v kostce ..., Život v Anglii

Den D

Dneska je to přesně ROK!!!

Nemůžu uvěřit tomu, že je to přesně rok od tý doby, co jsem přistála v Lodýně na letišti Stansted. Jen já s mým loďákem, naloženým na „dobu neurčitou“, a touhou změnit svůj život od základu. A tak si tu dnes sedím, v mým oblíbeným baru v Oxfordu, u toho popíjím skleničku suchého rosé a vzpomínám, co všechno jsem tu stihla za ten rok prožít. Dokonce mi sem tam ukápne i slzička. Tenhle rok byl totiž jeden z nejdůležitějších, ale taky nejtěžších v mým životě.

Jak říkám, začalo to přesně před rokem, v sobotu 6. října 2018. V 7.30 mi zvoní budík. Otevírám oči a okamžitě si začínám uvědomovat, že jsem v noci neměla vypít tolik vodky a jacka s colou. Abych to vysvětlila, ona totiž ten večer před tím slavila moje nejlepší kamarádka,  Verča, pětadvacáté narozeniny. Bylo to celý promyšlený a vymyšlený jako velký překvápko. Všichni moji kamarádi si mysleli, že jsem odletěla týden před tím. Pravidelně jsem jim posílala fotky (který jsem stáhla z Googlu :-D), jak sedím v letadle, jak jsem přistála na letišti, jak jedu autobusem, jak jsem vystoupila v Oxfordu, jak jsem se dostala na Airbnb, atd … A oni tomu opravdu věřili na 100%.

No a pak jsem se najednou objevila v Praze, u baru, přímo před Veru, jako narozeninový překvápko. Probulely jsme to obě (ale ona víc :-D). Bylo to hrozně emotivní. No a pak jsme se ty její narozeniny a můj (už opravdu) zítřejší odlet rozhodly zapít.

Ha! Chyba? No, co vám budu povídat. Ráno to rozhodně nebylo tak plynulý, jak jsem si plánovala. Chtěla jsem jen pozdravit, popřát vše nejlepší, zulíbat, obejmout, rozloučit se a být do 1:00 doma. Kdo mě zná, ví, že tohle byla jen jedna velká lež a iluze v mojí hlavě 😀 (domů jsem se dostala kolem půl čtvrté ráno). No, zpět k tomu ránu 6.10.. Bylo to fakt těžký. Většinu věcí, co si chci vzít s sebou, jsem měla připravený, ale stejně to byl chaos. Ten kufr jsem přebalila asi osmkrát a k mamce, která mě vezla na letiště, jsem dorazila o půl hodiny později, než jsem měla, takže na to letiště jsem přijela taky relativně pozdě. Co na to říct … 😀 Pak už to bylo rychlý. Odbavit kufr, kafe, rozloučit se, obejmout, pusu a letím!

Ve 13:35 přistávám v Lodýně na letišti Stansted. Prší! Super! Anglie mě vítá klasicky a stylově. Po vyzvednutí kufru mířím pro další ledový kafe. Ačkoliv jsem si to fakt moc přála, moje sexy kocovina během letu neodešla … Pak už jsem zamířila přímo k autobusu. Sedla jsem si přímo za řidiče a pozorovala jízdu s nadšením (jak kdybych tu nikdy předtím nebyla a neviděla jezdit auta v opačném směru :-D). Řidič si mého „nadšení“ a neustálého se vyklánění do uličky všiml a začal se mnou konverzovat. Představil se jako Pete, bylo mu kolem čtyřiceti? a byl klasicky britsky zdvořilý a opravdu milý.

„Prokafrali“ jsme celou tu dloooouhou cestu až do Oxfordu. Přibližujíc se k cílové destinaci, v zápalu konverzace jsem prozradila, že nebudu bydlet přímo v Oxfordu, ale že první měsíc mám zaplacené Airbnb ve Wantage, protože je to znatelně blíž k místu, kde budu pracovat. Pete se okamžitě zděsil.

„Jak se jako hodláš TEĎ o půlnoci s tím obrovským čtyřiatřiceti kilovým a dalším desetikilovým kufrem dostat do Wantage?!“

„Autobusem!“, odpovídám flegmaticky.

„Aha“, odpověděl stroze a bylo mi jasné, že mu to vrtá hlavou. Chvíli přemýšlel a pak pronesl: „No, já bydlím asi 30 minut od toho a pojedu z Oxfordu autem. Nechceš tam hodit?“

Nastaly klasické asociace, takové ty od mala vštípené, maminkovské – co když je to zloděj, nebo ještě hůř – vrah, nebo ještě hůř – násilnej vrah. Znásilní mě a pak za živa rozřeže a zahrabe někde v lese. Asi jsem neměla tolik koukat na detektivky, co běžely vždycky od 22 hod. na Nově a Primě 😀 … No, každopádně … chvíli mi to v hlavě vrtalo, co vám budu, ale nakonec jsem, poprvé v životě, v takovýhle moment, dala na svoji intuici a uvěřila, že je to jen fajn chlápek, kterýmu se mě jen zželelo. A vyplatilo se. Po příjezdu na konečnou odvezl Pete autobus do depa, naložil mě a všechny moje zavazadla, do svýho auta a odvezl mě na Airbnb, kde mi je ještě pomohl vytahat do druhýho patra, rozloučil se, popřál mi hodně štěstí v nové zemi a odjel.

Původně jsem tenhle článek chtěla věnovat celému roku tady v Anglii, ale nějak jsem se nemohla překousat přes první den…

Takže takový byl a já za něj děkuju, Vesmíre.

Pokračování příště.

#staytuned

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s