Blog Feed

Můj život v kostce ...

… Jak to všechno začalo …

Nikdy neutíkej před svými problémy, aneb jak jsem se ocitla v Anglii

Na otázku „Proč zrovna do Anglie?“ jsem uměla vždycky odpovědět. Protože Anglie … je boží, je cool, je to moje srdeční záležitost, protože města, protože kultura, protože angličtina, protože mě to tam vždycky tak nějak „táhlo“. To byly mé klasické odpovědi ještě do nedávna, konkrétně do května 2018, poté se moje odpověď změnila hlavně na „protože potřebuju vypadnout“. Vždycky jsem věděla, že chci nějakou dobu (rok, dva, tři, … ) žít v jiné zemi, ale že to přijde tak brzo, to jsem fakt nečekala.

V březnu 2018 jsem se rozhodla začít studovat dálkově a nastoupila na full-time do nové práce. Super nápad, myslela jsem si … Nebudu celé dny jen vysedávat na zadku ve škole, praxi, kterou budu studovat o víkendech ve škole, si přes týden budu intenzivně „procvičovat“ a navíc si vydělám i nějakou tu kačku. S odstupem času jsem si myslela, že jsem tímhle krokem udělala dost velkou chybu, ale pak mi došlo, že bych taky vůbec nemusela teď být tam, kde jsem a neprošla bych si tím vším, čím jsem si prošla… a to vše považuju za nesmírně důležitý, protože právě všechny moje chyby, neúspěchy a pády mě dělají člověkem, jakým dnes jsem.

No jo, jak říká moje mamka – VŠECHNO MÁ SVŮJ ČAS! – A to je sakra pravda!

No, zpátky k mé první full-time práci. Byl to naprostý propadák. Bylo to všechno, co to nemělo být. Na druhou stranu jsem poznala spoustu lidí a zjistila, jakým člověkem se nikdy nechci stát. Dovolím si tvrdit, že bylo vše nastaveno špatně už od začátku, navíc jsem si nikdy úplně nesedla se šéfovou, on si s ní vlastně nikdy nikdo úplně nesedl. A není se čemu divit. Komunikace s ní probíhala většinou po telefonu, na dálku a hlavně podle toho, jakou měla zrovna náladu, jak se vyspala a kdo ji v ten den zrovna naštval nebo potěšil. Většinou ji ale všichni jen štvali, protože dělali všechno špatně, ona by to samozřejmě udělala líp. Všichni tedy po nějaké době rezignovali stylem „tak si to udělej sama, když seš tak skvělá“ a osekali seznam svých pracovních aktivit jen na ty nejzákladnější činnosti. Zbytek si pak logicky musela udělat ona sama. Měla toho moc, byla unavená, přepracovaná, vyčerpaná – okamžitě ji tedy vytočila každá maličkost a navíc její cholerická povaha … no, myslím, že si to dokážete představit.

Jednoho krásného jarního dne bylo osazenstvo našich kanceláří v dobré náladě. Bylo nádherně, teplo, svítilo sluníčko, pátek, v kantýně řízek s bramborovým salátem … znáte to 😀 Těsně po příchodu z obědové pauzy se rozletěly dveře a v nich šéfová, rozzuřená do ruda. Oblítala nadzvukovou rychlostí všechny kanceláře a jednoho po druhém nás seřvala tak, že jsme si najednou připadali všichni strašně malinkatí. Ne, že by se to nedělo běžně … Tentokrát to ale bylo naposled, alespoň pro mě. Když odletěla do vedlejší kanceláře hrabat ve fakturách, aby nám jen tak z principu dokázala, že my pravdu rozhodně nemáme, otevřela jsem prohlížeč a chtěla se podívat na idos.cz, kdy nejdříve mi jede bus domů, omylem jsem otevřela ISNC (informační systém naší školy), kde na mě najednou blikla nejnovější zpráva na nástěnce – „Poslední výzva pro podání přihlášky na praktickou stáž Erasmus+ v zahraničí“ …

WOW, tohle nemůže být náhoda, už delší dobu chci zmizet do zahraničí a pořád se nemůžu rozhodnout jestli ano nebo ne a kam a co přesně. Tohle je znamení.

Vyslechla jsem si ještě jedno ponižující kázání, zvedla se a chytila první autobus na Čerňák. Hned, jak se mi podařilo si v autobuse sednout, jsem vyplnila přihlášku na Erasmus,  doma ji doplnila ještě životopisem a motivačním dopisem v angličtině a poslala Honzovi, který má studijní pobyty u nás na škole na starosti. Odepsal takřka hned a začalo vyjednávání. Okamžitý odjezd zdržovala jen výpovědní lhůta a moje dobré vychování a loajalita k zaměstnavateli … říkejme tomu spíš blbost … O tom, jak se to proti mně stejně na konci otočilo, třeba jindy … 😀

No a to je vlastně všechno. Dala jsem výpověď, samozřejmě jsem si několikrát vyslechla, jak to je hrozně nespravedlivý, že šéfová dává pracovní příležitosti mladým lidem a oni jí všichni po chvíli odejdou na stáže do zahraničí … Jaká náhoda, že?! … Pak jsem neskutečným způsobem prokalila léto a ve velkém se rozloučila s Prahou (díky Veru <3), zorganizovala můj poslední photoshoot pro firmu, oslavu maminčiných sladkých padesátin (ehm, osmadvacetin, promiň, mami :-D) a 6. října sedla na letadlo, jakoby se nechumelilo, a odletěla do neznáma, za poznáním, do světa, na vyučenou, nabít si hubu (několikrát), a konečně přijít na to, kdo jsem a čím chci jednou být … aspoň doufám …

Můj život v kostce ..., Život v Anglii

Den D

Dneska je to přesně ROK!!!

Nemůžu uvěřit tomu, že je to přesně rok od tý doby, co jsem přistála v Lodýně na letišti Stansted. Jen já s mým loďákem, naloženým na „dobu neurčitou“, a touhou změnit svůj život od základu. A tak si tu dnes sedím, v mým oblíbeným baru v Oxfordu, u toho popíjím skleničku suchého rosé a vzpomínám, co všechno jsem tu stihla za ten rok prožít. Dokonce mi sem tam ukápne i slzička. Tenhle rok byl totiž jeden z nejdůležitějších, ale taky nejtěžších v mým životě.

Jak říkám, začalo to přesně před rokem, v sobotu 6. října 2018. V 7.30 mi zvoní budík. Otevírám oči a okamžitě si začínám uvědomovat, že jsem v noci neměla vypít tolik vodky a jacka s colou. Abych to vysvětlila, ona totiž ten večer před tím slavila moje nejlepší kamarádka,  Verča, pětadvacáté narozeniny. Bylo to celý promyšlený a vymyšlený jako velký překvápko. Všichni moji kamarádi si mysleli, že jsem odletěla týden před tím. Pravidelně jsem jim posílala fotky (který jsem stáhla z Googlu :-D), jak sedím v letadle, jak jsem přistála na letišti, jak jedu autobusem, jak jsem vystoupila v Oxfordu, jak jsem se dostala na Airbnb, atd … A oni tomu opravdu věřili na 100%.

No a pak jsem se najednou objevila v Praze, u baru, přímo před Veru, jako narozeninový překvápko. Probulely jsme to obě (ale ona víc :-D). Bylo to hrozně emotivní. No a pak jsme se ty její narozeniny a můj (už opravdu) zítřejší odlet rozhodly zapít.

Ha! Chyba? No, co vám budu povídat. Ráno to rozhodně nebylo tak plynulý, jak jsem si plánovala. Chtěla jsem jen pozdravit, popřát vše nejlepší, zulíbat, obejmout, rozloučit se a být do 1:00 doma. Kdo mě zná, ví, že tohle byla jen jedna velká lež a iluze v mojí hlavě 😀 (domů jsem se dostala kolem půl čtvrté ráno). No, zpět k tomu ránu 6.10.. Bylo to fakt těžký. Většinu věcí, co si chci vzít s sebou, jsem měla připravený, ale stejně to byl chaos. Ten kufr jsem přebalila asi osmkrát a k mamce, která mě vezla na letiště, jsem dorazila o půl hodiny později, než jsem měla, takže na to letiště jsem přijela taky relativně pozdě. Co na to říct … 😀 Pak už to bylo rychlý. Odbavit kufr, kafe, rozloučit se, obejmout, pusu a letím!

Ve 13:35 přistávám v Lodýně na letišti Stansted. Prší! Super! Anglie mě vítá klasicky a stylově. Po vyzvednutí kufru mířím pro další ledový kafe. Ačkoliv jsem si to fakt moc přála, moje sexy kocovina během letu neodešla … Pak už jsem zamířila přímo k autobusu. Sedla jsem si přímo za řidiče a pozorovala jízdu s nadšením (jak kdybych tu nikdy předtím nebyla a neviděla jezdit auta v opačném směru :-D). Řidič si mého „nadšení“ a neustálého se vyklánění do uličky všiml a začal se mnou konverzovat. Představil se jako Pete, bylo mu kolem čtyřiceti? a byl klasicky britsky zdvořilý a opravdu milý.

„Prokafrali“ jsme celou tu dloooouhou cestu až do Oxfordu. Přibližujíc se k cílové destinaci, v zápalu konverzace jsem prozradila, že nebudu bydlet přímo v Oxfordu, ale že první měsíc mám zaplacené Airbnb ve Wantage, protože je to znatelně blíž k místu, kde budu pracovat. Pete se okamžitě zděsil.

„Jak se jako hodláš TEĎ o půlnoci s tím obrovským čtyřiatřiceti kilovým a dalším desetikilovým kufrem dostat do Wantage?!“

„Autobusem!“, odpovídám flegmaticky.

„Aha“, odpověděl stroze a bylo mi jasné, že mu to vrtá hlavou. Chvíli přemýšlel a pak pronesl: „No, já bydlím asi 30 minut od toho a pojedu z Oxfordu autem. Nechceš tam hodit?“

Nastaly klasické asociace, takové ty od mala vštípené, maminkovské – co když je to zloděj, nebo ještě hůř – vrah, nebo ještě hůř – násilnej vrah. Znásilní mě a pak za živa rozřeže a zahrabe někde v lese. Asi jsem neměla tolik koukat na detektivky, co běžely vždycky od 22 hod. na Nově a Primě 😀 … No, každopádně … chvíli mi to v hlavě vrtalo, co vám budu, ale nakonec jsem, poprvé v životě, v takovýhle moment, dala na svoji intuici a uvěřila, že je to jen fajn chlápek, kterýmu se mě jen zželelo. A vyplatilo se. Po příjezdu na konečnou odvezl Pete autobus do depa, naložil mě a všechny moje zavazadla, do svýho auta a odvezl mě na Airbnb, kde mi je ještě pomohl vytahat do druhýho patra, rozloučil se, popřál mi hodně štěstí v nové zemi a odjel.

Původně jsem tenhle článek chtěla věnovat celému roku tady v Anglii, ale nějak jsem se nemohla překousat přes první den…

Takže takový byl a já za něj děkuju, Vesmíre.

Pokračování příště.

#staytuned